Tohle bude trochu osobní. Jsem Petr Hroch, brácha Jendy Hrocha. Hrocha na kole.
Jeník je můj mladší brácha. Je nejmladší ze třech Hrochů.

Nejmladší sourozenci, obzvláště narození s trošku větším odstupem, bývaj tzv. „děti pro radost“. A to Jenda byl. Do svých dvaceti let.
Pak udělal to svý DUC (viz příběh „Když vám říkaj, že jste mrtví, nevěřte jim!„). Vidět toho věčně rozesmátýho mladšího brášku nejprv v komatu, pak na vozíku, jak se učí mluvit i chodit jak malý mimino, to nebylo lehký.
A přijmout, že to nikdy už vlastně „dobrý“ nebude, to už nebylo lehký vůbec.

Ale brácha je bojovník a dnes je prostě ta dávná havárie i všechno to komplikované a stále se zhoršující postižení pro něho JEN plnohodnotnou součástí jeho života. Ostatně, jinej život ani nemá.
Jak to Jenda říká?

„No a někdo by si řekl: Chudák invalida, jakej ten má hroznej život! Tak ten, kdo tohle řekne, ten je skutečnej invalida. Já rozhodně ne!“

Minulost je minulost. Tuhle akci jsme s pár kamarády nerozjeli kvůli dávné havárii nebo kvůli tomu, že je Jenda postižený. Handicapovaných, prostě nějak výjimečných lidí je kolem nás hodně.

Jde nám o budoucnost. O to, aby měl Jenda šanci žít tak naplno, jak se snaží žít dnes, i dál. Příští rok, za pět let, za deset.
Když lidi slyší, že brácha ujede ročně na kole okolo 6000 km, že si jen tak „zajede“ ze Šternberka na Praděd, nebo „okolo komína“ dá projídku po 5 okresech za cca 120 km za den, mají ho tak trochu za blázna.


Jenže!

  1. Jenda Hroch má po všech těch operacích, amputovaných orgánech, sešívaným srdci atd. dost specifický metabolismus. Musí mít pohyb, jinak se mu zhoršuje autoregulace.
  2. Jenda je kvadruspastik. Což taky znamená, že lidově řečeno zatuhává. A ty jeho křeče nejsou tedy nic příjemnýho. Plně funkční má vlastně jen levou ruku. Cyklistika je krom plavání optimální způsob, jak si zachovává hybnost.
  3. Práce. Jenda má konečně, po více jak dvaceti letech od havárky, plnohodnotnou práci. Sice na malý úvazek a bohužel jen dočasnou, protože dotovanou, ale práce to je. Díky skvělým chlapům, co maj jak srdce, tak rozum, šternberskému starostovi Standovi Orságovi (FB) a veliteli šternberské Městské policie Liboru Šamšulovi pracuje brácha jako dohled nad kamerovým systémem. A to je práce sedavá, vyžadující koncentraci. Aby to brácha zvládal, potřebuje tu sedavost kompenzovat intenzivním pohybem. 

Bohužel však následky dávného traumatu nespí. Ukazuje se, že Jenda potřebuje stabilnější vozidlo, než tříkolku s vysokým těžištěm. Opakovaně utrpěl na svých cestách vážná zranění, nejčastěji komplikované zlomeniny klíční kosti a žeber, když ho někdo sfoukl z krajnice. Bratr díky spasmu nemůže instinkntivně reagovat na situaci pádu, i když se snaží, co to jde, využít zkušenosti, které se kdysi naučil při studiu bojových umění. 
Taky se mu opakovaně stalo, že dostal náhlé křeče, či jinou indispozici v odlehlých místech, musel čekat na pomoc i dlouhé hodiny.

Lehokolo, tedy vlastně lehotříkolka s nízkým těžištěm, s pomocným elektromotorem a speciálním ovládáním na jednu ruku je tedy optimální volbou.

Jo, někdo může říct: Když padá, když na to nemá, ať nejezdí!
No, raděj ať to neříká před bráchou…

Víte, to, že Jenda Hroch ujede na jeden zátah tu štreku Šternberk – Praděd nebo Hodonín nebo kdeco tam a zpět, tím ukazuje osudu, že není bezmocný.
Je to způsob jeho svobody.

A velkej impuls pro všechny, komu ten osud taky nasypal pod nohy pár klacků.
A popíchnutí pro nás zdravý, co si občas na ten osud stěžujem.

A proto ta akce. Proto chceme udržet Hrocha na kole!
Protože je to tak v pořádku. 

Kategorie: O projektu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *