aneb Život jsem si naplánoval jinak…

Jenda si před časem sepsal svůj příběh. Text má jen malou korekci, nechali jsme to tak, protože je to víc jeho… I s chybami, i s občasným zmatkem…

Do mých 20 let mi život, do svátku Kateřiny, mé mámy, mi připadal normální, tedy spíš nudný. Psal se rok 1996.
Ale začnu od začátku…

Fotka z VŠ indexu chvíli před havárkou

Bylo nás pět  Hrochů, rodiče a tři bratři. Já nejmladší z bráchů, do základní školy jsem chodil ve Šternberku kde bydlím. Pár kamarádů ze školy jsem měl a zůstali, třeba Petr, Zdeňka, Věra atd. Byl jsem klasický průměrní žák.
Po škole jsem chodil do oddílu plavání, v Olomouci do vodáckého oddílu.

Začátkem puberty jsem začal poslouchat rock, později punk i metal. Základka končila a já jsem šel do Olomouce, studovat obor Zdravotní sestřičku. Ve třídě jsme byli 4 kluci a samí babinec. Začátky nebyli tak snadné, jak jsem si to přestavoval. Ale později mne praxe víc a víc přitahovala.

Pár let jsem chodil do oddílu sebeobrany v Olomouci. Po úrazu menisku jsem byl operován a později poslán do lázní Vráž u Písku. Kde jsem vyděl pracovat rehabilitační personál. Začal jsem se o to víc zajímat a to maturitě, jsem udělal přijímací zkoušky na FTK v Olomouci obor fyzioterapie.

Ještě na střední škole i na vysoké škole jsem rád poznával olomoucké kluby, hlavně rockové. Nebo z kamarády jsme jeli na zábavy. Tam pravá láska nebyla, ale byli krásné prožité chvíle ze slečnami.

I to hodné dítě občas má své dny, dny na lumpárny. Třeba zvonění na zvonky v nočních hodinách, když jsem se vracel z hospody či z koncertu. Nebo podobné pubertální nápady. Jé hele, telefon v budce! Fungoval… oops, nefunguje. Co ta zrcátka od auta, jsou nutná? Jéžíšky, ale já jsem nevinen! Toto jsem nikdy ani ve snu nedělal. Takové hodné dítě, které bylo doma na čas v posteli.

Říká se, že jsem občas chodil do hospody.  Nebo že bych býval moc unaven s kamarádkou opicí. A mé nohy prej občas dál už nešly, to je asi nějaký omyl či ftip.  Rád jsem chodil na velikonoční pondělí, rád si „zakoledovat“. Dostával jsem fakt jenom jedno či dvě vajíčka, čistou vodu od kyselky a chlebíčky, fakt, tak si to pamatuji. A ne, že mne museli přijet policajti domů, ať si mě táta přijede, že bych byl víc opilý než každý druhý okolo mne, když jsme byly jenom dva. Policajtům bych asi v autě udělal malou neplechu, si mysleli, nebo co. To ne, to u mne nemohlo nikdy být. Ale prý jejich předpis říká, že nemají brát nikoho v takovým stavu do auta, zejména ve velikonoční den. Tak jsem čekal s kamarádem Petrem, až přijede taxi, nepřijíždělo tak jsme zpívaly třeba úryvky kapely sodom a bylo nám dobře. Pak přijel táta wartburgem, vysunul mi hlavu oknem ven, fakt jsem nepoblinkal kufr, silnici, svět, fakt ne.

Se říká, že se to stalo, ale vím své.

Takový jsem byl já, nemluva, co neví, co má udělat a co říct…

A ne, to se nemohlo stát, že bych byl někdy v náladě či opilý.  Já dítě slušnosti, dát si  cigaretu k ústům a potáhnout, to nebylo možné, nene!  Nekuřák a odpůrce piva a podobných alkoholových nápojů, to jsem byl já, no fakt!  Dítě ohleduplné, ani mouše by neublížil. A k dámám vždy jak gentleman, nikde žádná touha a chtíč, ani ve snu  říct, že milování s tebou by byl krásný hřích.

To jsem byl prostě já.      

A bác.

Pár měsíců před mýma dvacátinama se mi život obrátil naruby. Byla to ona, ta kráska v nočních snech. Žena, kterou obdivoval (v mých očích) celý svět, žena co mě dala odvahu ke hříchům a smilstvu. Byla pro mne vším, co mladý muž může mít a hlavně, co vše může dát – svůj život pro ní dát.

Jenže to nebyl čert co si mne vzal, ani ona. Ale mé krátké umění za volantem. To mi natvrdo ukázalo, že  nepatří za volat myšlenky na lásku a na život s ní. To bývá osudné. A taky bylo!  

Auto se dá spravit, ale tělo moc ne. Nebo pomalu. Když se v brutálním nárazu srazí dvě auta a jedno mé tělo, fakt je to 1000x víc jako bych dostával od boksera Tysona To nedopadá dobře. A pak nic…

A pak několik týdnu vypnuto. Kóma.

Jen jsem poslouchal. Poslouchal jsem ve snech hudbu Nirvany nebo Cannibal Corpse nebo Hulubí dům. Prostě chaos, který má v takovým stavu asi být být. Ostatně v tomhle stavu – proč žít.

Nevím jistě, jestli jsem chtěl poslouchat lidské hlasy, bylo mi to úplně volné. Co se mnou dělají. Že mi něco berou za orgán či že budu chodit jako zvoník matky boží v Paříži. Nebo ještě hůř.

Vůbec nevím jak dlouho jsem byl v bezvědomí, možná má mysl rozhodla, že jsem se vrátil zpět.

Když jsem po pár měsících pochopil, jak na tom jsem. Vůbec jsem nechtěl žít, i když na mne mluvili, cvičili, rodina i bývalá láska za mnou chodili. Nebyl žádní můj důvod si říc dost, dost ležení, dost nechuti bojovat z osudem. Nebyl jsem připraven, házel jsem viny na lidi. A né na sebe. Až po roce mne napadlo, že hlavně ubližuji rodině, kamarádům a né sobě. Že bych se měl o sebe víc snažit, začít bojovat o lepší život. Nespoléhat se na lidi, spoléhat se sám na sebe. Nebylo to hned lehké se osamostatnit, pořád člověk je na někom závislí.

Po putování po lázních a rehabilitačních ústavech, jsem měl větší chuď bojovat o své uzdravení. Pomáhali mi lidé kteří byli hůř než já nebo lázeňské přítelkyně. Ale i kamarádka z Písku, co měla onemocnění svalová dystrofie. Věděla, že nebude moc dlouho mezi námi, ale život nezdávala.

Byli to pro mne krásné časy v lázních, ale vše jednou končí.

Začal jsem studovat v Olomouci FTK obor Aplikovaná tělesná výchova. Přeci jenom já mám hendikep a pro to bych mohl trénovat a radit lidem s podobním postižením jako já. Omyl, mé postižení není na to někoho učit či radit. Odešel jsem z FTk a začal jsem víc sportovat – parašerm, jízda tříkolce, plavání a pozděli lukostřelbu.

Rád zkouším, co mé tělo vydrží. Pár kliků to je málo, zaplavat si v moři, vystoupat na sopku Vesuv. A to bylo pořád málo, musel jsem dokázat víc a víc.

Co takhle se pokusit na tříkolce vyšlapat až na Praděd ze Šternberka?

Dával jsem si další a bláznivější nápady. Od Hodonína do Šternberka, z Chocně přes Jablonné. Zábřeh až domů.

Chvilku šermovat na světovém poháru s olympioniky.

Jenda Hroch s tátou Petrem Hrochem, bývalým reprezentantem v šermu, na Světovém poháru parašermu v italském Lonatu 2007.

Též vyzkoušet lukostřelbu s mistry svého oboru.

To mě baví a bude bavit dál, jako hudba víno a milování.

To jsou věci, které patří ke mně a též mé  cestování s poznáváním okolí.

Občas se našla nějaká práce na krátkou dobu. Masér pro děti postižené, pro seniory. Pracoval jsem nejvíc v Pedagogické fakultě, obor výtvarka. Dělal jsem pro studenti modela a i já jsem vyzkoušel pracovat z hlínou a ze dřevem.

Jendovi svícny vyrobené jednou rukou

Pochopil jsem tam, že krása člověka vychází z nitra té osoby. Každý člověk, tvor na naší planetě je v něčem krásní. Jen najít místo kde se skrývá jeho krása.

Občas mám negativní myšlenky na své já. Proč nevydržím u jedné práce, proč nezůstanu u jednoho sportu, proč nezůstanu bít věrní sám obě i jí, proč jsem tak dopadl ? Otázky které se občas objevují se snažím řešit.

A nějaké nechám plavat, snad se to zapomene. Někdy vypustím páru když jedu na tříkolce, poznávám krajiny v České republiky  a na to není čas přemýšlet o svých slabostech. Nebo půjdu na koncert, ale bude záležet  jaké mám myšlenky ten den. Buď půjdu na operu nebo na metaloví koncert.

Ale takové úlety v hudbě nemám každý den. Mám rád pořádek i v sobě.

Posledních pár pozitivních slov ode mě. Mám rád život i když není dokonalí. Rodina je pro mne vše co já potřebuji, já sám nemám rodinu, ale mám rodiče i bratři. A ony své děti. Nejenom pro to žiji, ale rád bych dával přátelství, lásku i někomu jinému kdo to ocení.

No a někdo by si řekl: Chudák invalida, jakej ten má hroznej život! Tak ten, kdo tohle řekne, ten je skutečnej invalida. Já rozhodně ne!

Jo a nechce se mnou někdo projet? Na Praděd třeba?

Jenda

Kategorie: O Jendovi

1 komentář

Hroch na kole? O co jde? - Hroch na kole! · 29. 10. 2018 v 17:21

[…] radost“. A to Jenda byl. Do svých dvaceti let.Pak udělal to svý DUC (viz příběh „Když vám říkaj, že jste mrtví, nevěřte jim!„). Vidět toho věčně rozesmátýho mladšího brášku nejprv v komatu, pak na vozíku, […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *